Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: `Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“

Dnešní evangelium začíná výkřikem „Dej nám více víry!“ Proč to? V předchozím textu slyšíme Ježíše, jak říká dva požadavky: nebýt příčinou pokušení a požadavek odpustit hříšníkovi i sedmkrát za den. Onen výkřik je adekvátní těmto požadavkům víry v Ježíše - bez Jeho milosti, bez Jeho Ducha, bez Jeho osvobození budeme stahovat druhé dolů a rovněž v nás nebude Pokoj, ale strach, neodpuštění a vnitřní konflikt s Láskou. 
Čekali bychom asi takovou odpověď: "To je krásná prosba. Dám vám více víry, jen udělejte to a to". Ježíš však řekne: "chlapci, kdybyste měli aspoň víru jako hořčičné zrnko!"  Není to však výčitka, ale spíše pozvání na cestu víry, která má obrovskou moc. Podstatou víry však není nějaký pocit, síla vůle, nebo tvrdošíjné lpění na nějakém cíli. Ale jak vidíme z příběhu, který Ježíš dodává k onomu prosebnému výkřiku, víra stojí na poslušnosti vůči Tomu, který nás stvořil. Slovo poslušnost má dnes různé negativní zápachy. Zkusme ho třeba nahradit slovem úcta. Mít posvátnou úctu k Pánu, mít k Němu v sobě posvátnou vděčnost (viz text po tomto úryvku o 10 malomocných), mít vědomí, že On je víc než já, mít touhu poznávat Toho, který je jen a jen Láska, vést s Ním dialog, abych vnitřně porozuměl obsahu Jeho slov. 
Pokud budeme mít takovou úctu, pak přijmeme i Jeho sen (náš úkol), který má s námi, a pak nebude problém, aby Bůh skrze nás konal jakékoli zázraky.